Želary
Želary
Do kin přichází nový český film podle literárních bestsellerů minulého roku autorky Květy Legátové. Pojďte se i vy v naší recenzi podívat, jak to dopadlo ve vesničce Želary...
Autobiografická novela autorky Květy Legátové „Jozova Hanule“ je napsána až „hemingwayovsky„ řízným slohem s krátkými větami, vykreslujícími věrně atmosféru vnitřně pokrytecké vesnice, kde se sice najdou hodní lidé, ale jejich způsob života rozhodně není tak idylický, jak by se na první pohled mohlo zdát. Do toho všeho přijíždí v době nacistické okupace zdravotnice Eliška, která byla v Brně jemně zapojena do činnosti protinacistické skupiny, jejíž existence se během několika hodin provalila a gestapo, likvidující všechny členy, se valem blížilo i k ní. Takže zatímco její kolega a milenec během noci emigroval, ona uprchla společně s úplně neznámým pacientem, kterému zachránila život a za něhož se má vdát...
Je zarážející, že stostránkovou novelu dokázali filmaři (v čele s režisérem Ondřejem Trojanem a scenáristou Petrem Jarchovským) ještě zredukovat, aniž by se to na celkové metráži filmu dalo poznat (dvě a půl hodiny na cca. polovinu knihy :). Chybějící fragmenty osudů Elišky, přijímající nové jméno Hana (Hanule) a následně vdané i za svého pacienta Jozu a jejím srůstáním se zdánlivě idylickou vesnicí, jsou nahrazovány epizodami z druhé Legátové knihy Želary. Místo přímočarého příběhu, kde se veškeré informace o vesnickém životě dovídáme prostřednictvím Hanule, která šokovaně odkrývá jednotlivé vrstvy „pohodovosti a pospolitosti“, představují filmové Želary mozaiku osudů více postav, z nichž Hanulin příběh zabírá jen o trošku větší část. Ačkoliv jsem se avizovaných sto padesáti minut poměrně děsil (a jelikož jsem četl obě knihy, měl jsem z filmového zpracování trošku obavy), byly to nejkratší dvě a půl hodiny v kině, jaké jsem za hodně dlouhou dobu zažil a filmu by paradoxně pomohlo, kdyby měl ještě o půl hodinu více.
Základním problémem filmu není částečné posunutí výpovědí knih(y) trošku jiným směrem, než autorka zamýšlela, takže chybějící části hlavní linie příběhu místy ubírají filmu na srozumitelnosti (Hanule dělá spoustu nepochopitelných kroků a prochází vývojovými skoky, které bijí do očí), ale spíše osoba scenáristy Petra Jarchovského, jehož „co jsme si, to jsme si“ dává filmu na frak zejména v závěrečné půlhodince, která se od knižní předlohy dost liší a na rozdíl od jiných částí filmu jde o změnu k horšímu. Jarchovský popřel většinu kritických momentů postupného odidealizovávání vesnice a až na postavu Lipky a zbabělého pana řídícího (v podání Jaroslava Duška, který se začíná herecky nebezpečně opakovat) dělá z Želar partu kamarádů, co si vždycky rádi pomůžou. To, že občas nechá zahlédnout, jak to pod povrchem poklidu vesničky skřípe, uvádí diváka spíš do tenat nejistoty než zájmu, jak to celé je.
Jarchovský změnil také pojetí postav, které zjednodušil a okradl o většinu jejich bohatství, takže kořenářka Lucka ve filmu působí jako šílená čerodějnice, starý Gorčík se (především díky podání Jana Třísky) chová a vypadá, jak kdyby utekl z levného westernu; a z částečně opovrhovaného „vesnického blba“ Jozy se stal charismatický morální vůdce. Spousta postav zůstalo nevyužitých na okraji a jen letmo naťuknutých, takže Miroslav Donutil v roli faráře mohl dostat rozhodně více prostoru, nemluvě o Ženě v podání vynikající Ivy Bittové. Příjemnou paralelu k ústřednímu příběhu Hanule/Joza tvoří vztah dětí Hanka/Lipka, který je v některých momentech skoro zajímavější než bezchybná idyla (až příliš jednoduše vytvořená. Film všechny Hanuliny útrapy se zvykáním si na úplně jiný způsob života naprosto opomíjí, jen je v podobě vtípku s večeří, kterou ani pes nežeře, nakousne.) vztahu dvou dospělých.
Mým úkolem ale není hodnotit, jak moc toho měli filmaři z Jozovy Hanule použít a jak moc ne, ačkoli si myslím, že okleštěním postupné změny z Elišky na Hanuli okradli příběh o detaily, které právě pozdější bezchybnosti jejího vztahu s Jozou chybí, já se pouze mohu zabývat filmem jako takovým, na který půjdou podle všeho tisíce lidí, kteří nemají ani ponětí o knihách paní Legátové.
Pokud nic o příběhu a mnohem složitějším pozadím postav nebudou vědět, možná pro ně bude na jednu stranu jednodušší si celý příběh užít, protože je v něm nenapadne hledat něco víc, než co se tvůrci rozhodli sdělit, ale zase si podle mne často všimnou podivného vývoje titulních dvou postav a částečné nedotaženosti ostatních person, které by si zasloužily více prostoru, aby nepůsobily v celém příběhu účelově a jednoduše (Lipka, Gorčík, Lucka, Žeňa, farář).
Rozhodně bych filmu vyčetl závěr, který je velmi typický pro pana Jarchovského a v lecčem se podobá i Pelíškům a Musíme si pomáhat, kde přístup „co jsme si, to jsme si“ vyloženě bil do očí, ale nerad bych kazil divákům radost, takže se nebudu blíže rozepisovat.
No a nyní bych na film mohl pět jenom chválu. Třebaže jsem celý děj znal z knih, hned v první minutě jsem byl vtažen do příběhu a na konci zase vyhozen ven a jen maně jsem si uvědomoval, že jsem v jeho průběhu prošel celou škálou emocí, podle toho, jakými stavy zrovna postavy procházely. Film s výjimkou už pomalu zaškatulkovávajícího se Duška a prkenného Třísky, disponuje jinak vynikajícími hereckými výkony v čele s Györgym Cserhalmim, Annou Geislerovou a Ivou Bittovou, nehledě na Aničku Věrtelářovou a Tomáše Žatečka v rolích dětí (Hanky a malého Lipky).
Film má krásnou kameru s tím, že se vyloženě vyžívá v záběrech pastevnatých kopců a hor (což mi rozhodně nevadí, neznám nic krásnějšího...nevím, jak vy :) nebo lesa, většinou v časných ranních hodinách nebo večerních hodinách, kde skrz stromy pomrkává slunce. Paradoxně normálně zřejmě ke kýči nabíhající záběry plně slouží funkci celkové atmosféry filmu, stejně jako bohatá zvuková stránka a hudba.
Problém je v tom, že ačkoli jde o první český film po letech, který považuji za opravdu vynikající a mnohé mé výtky čerpají především ze srovnání s literární(mi) předlohou(ami), mohl být přese všechno ještě mnohem lepší a určitě bych nepohrdl možností vidět původně avizovanou tříhodinovou verzi. Takto jde jen o výborný film, za který jsem naší kinematografii velmi vděčen a byl jsem nucen odhodit všechny předsudky, co jsem si o našich filmech vypěstoval...